Bonbon

(domácky Bonďa, Boníček, Bobeš, Bobíšek)

 

kříženec, váha cca 10 kg, * ? / 2007Bonbon

 

O Bonbonovi …

 

Začátkem roku 2008 jsme podlehli  přání třináctileté dcery, a rozhodli se rozšířit naši smečku o další přírůstek. Rozhodování to nebylo jednoduché, protože rozum hlásil dalším psům do rodiny přísné „stop“, neboť i naše časové možnosti jsou omezené a každý člen rodiny (i ten psí) vyžaduje a zaslouží si své. A nešlo vůbec o to, že další psisko v rodině bude mít taky hlad. Jistě mi rozumí všichni ti, kteří své psy mají jako své životní parťáky se kterými sdílí radost, ale i jejich bolest, poskytují jim prostor pro jejich psí úlety atd., zkrátka se svými psi opravdu „žijí“.

Tak tedy rozum tentokrát prohrál a vyhrála dcera. Vlastně jsme dceři, která toužila po „svém“ parťákovi, se kterým bude moct sama na procházku (věřili byste, že jako rodiče jsme z jejího pohledu „zbytečně přehnaně zodpovědní“, když kavkaze jí na procházku prostě nesvěříme?! …věřte, je to tak!) docela rozuměli. Tři psi, či čtyři… no jasně, vždyť už je to skoro jedno, navíc „tento“ měl s námi sdílet nejen domácnost, ale předpokládalo se, že i gauč, postel… Bylo jedno zda to bude rasa či nerasa… Jedinou podmínkou bylo, že se psisko musí přirozeně začlenit do stávající smečky, neboť časovaná bomba ve formě případných hrozících rvaček a zachraňování domácího mazla byla pro nás naprosto nepřípustná. Bylo tedy vhodné ohlížet se spíš po mladém psovi, jehož velikost nebude převyšovat fyzické možnosti dcery!

A tak jsme na webových stránkách trnavského útulku objevili Bonbona. Měl jen jméno a nejistý původ, a taky starostlivou paní Dr. Y. Neumannovou, která nad slovenskými útulky drží ochranou ruku. Nejprve nám Bonbonka nechtěla ani dát, jelikož jsem ve svém mejlíku popravdě vylíčila naši stávající kavkazskou smečku… Vlastně jsme se jí tenkrát nemohli ani divit, protože nevěděla nic o nás, ani stylu našeho života se psy. Nakonec však svolila (a snad ani dnes nelituje – zde je něco z mejlíků, které do útulku zasíláme) a tak se k nám v dubnu 2008 Bonbon přestěhoval.

Byl malý a vděčný za všechno, co naši psi považovali za samozřejmost. Každé pohlazení, podrbání, každá granule a piškot, to vše pro něj bylo vrcholem blaha. Od prvního dne si získal nás a my jsme jej začali seznamovat s „domácí“ smečkou. Představovali jsme mu hezky jednu psinu po druhé. Od začátku jsme byli přesvědčeni, že naše kavkazí holky mají a budou mít rády všechno to, co máme rádi my, a přesně tak to je a snad i vždycky bude. Vědí totiž, že nemají důvod žárlit, že Bonbonek je neokrádá o nic co dosud bylo jen jejich.

Žádný zmatek ve smečce se nekonal, zato naše okolí jsme ale zblbli dokonale! Jakmile se malý drobný Bonbonek začal objevovat mezi kavkazandama na zahradě, často jsme slýchali dotazy typu „jak to že se Vám letos narodilo jen jedno štěně, když jindy jich míváte plnou zahradu???“ A když jsme vše vysvětlili (s údivem nad tím, jak si někdo může splést štěně kavkazana s pravým nefalšovaným voříškem?), tak následovaly vyděšené dotazy, či přímo rady na téma „dejte si na něj bacha, ať Vám ho ty vaše bestie nesežerou!“

Světe div se, nesežraly… Chrání ho a hlídají jako součást svého teritoria a dokonce jsou takové gentlemanky, že si od něj nechají líbit naprosto vše, včetně Bonbonových krádeží masa, které visí při večeři z jejich tlam. 1

Ale aby bylo jasno, z Bonbonka se nestal rozmazlený pejsa, který si může dovolit ke všem co si zamane. Poctivě chodí s dcerou na cvičák a věnuje se všemu co se s pejsky dá podnikat - poslušnost, agility, stopy, tanečky - na všechno je moc šikovný a všechno dělá s obrovským nadšením! A vůbec, je to pes, který vše přijímá s nadšením, s radostí, je nesmírně kontaktní, poslušný, snad pořád ještě i za vše neuvěřitelně vděčný. Je to prostě člen rodiny, který mezi nás všechny dokonale zapadl, a naše bránice nenechává chvíli v klidu. Je to prostě fakt takový náš sladký BONBÓN !!!! V červenci 2010 nám přišel od jedné neznámé slečny ze Slovenska velmi milý mejlík, a my se o našem zlatíčku dozvěděli, jak a proč se do Trnavského útulku dostal.