Vrh A |
narozen 27. 10. 2002 rodiče: JCH. Binta Kaukazský čert x CH. Attila od Královny Támar
Jako majitelé chovného páru jsme se rozhodli odchovat svůj první vrh. Měli jsme za to, že postačí, když budoucí nastávající matku v jejich plodných dnech nebudeme důsledně oddělovat od budoucího nastávajícího otce. Ale chyba lávky, příroda mínila jinak! Proč by se měla budoucí nastávající matka podřizovat na svém teritoriu někomu, s kým neustále bojuje o postavení i mimo "své dny"? Zkrátka z toho napoprvé "nic" nebylo L. Binta se zkrátka rozhodla k sobě Atíka vůbec nepustit! Na podruhé, informováni o tom, že to co se stalo nám, není bohužel až tak neobvyklé, jsme si už tedy velké naděje nedělali, ve skrytu duše si však nějaká ta mrňata přáli. Nejdřív to vypadalo, že z toho zase nic nebude, ale nakonec jsme se přece jen přírůstku dočkali. V naší chovatelské stanici přišel na svět jeden "dargánek", kterému jsme dali jméno ARBAT. Tomu, že se vůbec narodil, vděčíme mimo jiné důslednosti našeho veterináře, který nám nejprve po sonografickém vyšetření asi třicátý den po krytí oznámil, že je mu líto, ale štěňátka nebudou. Byli jsme smutní, ale nezbylo nám, než tento fakt již po druhé přijmout. Naše Binďa se však po následující týdny tvářila, že je stráááášně unavená, je jí venku hrozzzzzná zima a proto musí dovnitř do domu atd. Když však začala spouštět i mléko, její stav jsme vyhodnotili jako falešnou březost a za veterinářem se rozjeli opět, tentokrát s žádostí o pomoc s přerušením laktace. Předpokládali jsme, že ordinaci opustíme s krabičkou nějakých prášků v kapse a všechno se zase vrátí do starých kolejí. Veterinář nám fenu prohmatal a zkonstatoval, že to opravdu vypadá na falešnou březost, ale před tím, než nám naordinuje léky, provede ještě další sono - jaksi pro jistotu. A to našemu budoucímu miminku vlastně zachránilo život - neboť bylo asi týden před porodem takto "objeveno"a ne léky zlikvidováno! Ordinaci jsme tedy opouštěli s radostí a s vědomím, že zázraky se opravdu dějí J. Když se ale Arbat do týdne narodil, dětskou část rodiny zklamal už jen tím, že to byl pes - samec. Zvažovali jsme totiž možnost, že bychom si první "darganní slečnu" nechali sami pro sebe. Ale ona se žádná nenarodila …! Ale i tak jsme byli z Arbata nadšení a překvapení z toho, jak se od začátku dral do života, jak byl zvědavý, pohyblivý a jedním slovem kouzelný J. Skutečnost, že se narodil sám, ovlivnila nejenom rychlost jeho celkového vývoje, ale také jeho váhové přírůstky, ze kterých jsme zůstávali paf. Když se začal stavět na vlastní nohy a když poprvé otevřel oči, přestávala pro nás existovat televize a stále častěji jsme zvažovali, že si ho nenecháme i přesto, že je není vysněná slečna! Pravda ovšem je, že Atík, k našemu velkému zklamání, nám začal velmi jasně v předstihu dávat najevo, že tohle mrně si teda na něj dovolovat nebude a že dobrovolné soužití těch dvou v budoucnu nepřipadá v úvahu! Ono si to mrně dovolovalo zhruba to, co si kdysi na Atíka dovolovala Arbatova matka. Té zase nelze upřít, že Arbatovy výzvy k boji, ke hře, alespoň ona snášela přesně tak, jak by se od správné matky čekalo a jak to pravděpodobně odkoukala ve svém štěněčím věku od Atíka. Bylo jasné, že soužití v této sestavě by přece jen nebyla procházka růžovým sadem. A tak jsme se museli smířit s tím, že Arbat půjde do světa. Ze všeho nejdůležitější pro nás bylo, aby se dostal tam, kde ho budou mít rádi doopravdy - ne jen jako doplněk třeba k nově postavené vile. Když od nás odjížděl, měl 9 týdnů a 18 kg. Pevně jsme doufali, že jsme snad opravdu udělali všechno proto, aby i z něj vyrostl krásný, sebevědomý a novými majiteli milovaný kavkazan, který se zařadí mezi nejtypičtější představitele plemene.
|