(domácky Ťapka, Ťapinka, Ťapuška)

* 21.2.2004    +6.6.2015

matka: JCH. Binta Kaukazský čert

otec:     CH. Boris Dachvoj

sourozenci: více v sekci Štěňata – Vrh B

vrhy: C z Darganova dvora
 

Tak se sešel rok s rokem, a z našeho darganního miminka se stala dospělá slečna. Naše Ťapuška vyrostla ve společnosti své matky, Biňušky (více o ní v sekci Naši psi - Binta Kaukazský čert) a zažili jsme s ní spoustu srandy i perných chvilek.

Ťapka není výstavní pes, krom pár svých „kamarádů“ (lidských i psích) nikoho ostatního „nemusí“. Není ten typ, co je hlídací jen doma, výstavy a shluky lidí jsou pro ni spíš příležitostí jak nás uvést do stavu bdělosti a věru být ve střehu pořád, není pro nás páníčky, žádné terno. Obzvlášť dneska, když se spousta rozhodčích striktně drží výstavního řádu a bez ohledu na standardní povahu posuzovaného plemene psa vyloučí za sebemenší projev agresivity. Neříkám, že na to rozhodčí nemá právo a že je to úplně špatně … jen tím chci vysvětlit, že díky tomu nejsou výstavy pro Ťapku vhodným způsobem trávení volného času. Jó zablafat si doma za plotem na cizího spoluobčana, za to Ťapku rádi pochválíme! Ale špatně se jí vysvětluje, že blafat a hrčet mimo svůj dvoreček se nežádá a na výstavě dokonce zakazuje (ještě je tady možnost, že jí to zkrátka správně vysvětlit neumíme a tak je to spíš naše než její chyba). Takže vrcholem našeho výstavního snažení bylo udělení jednoho CAJCe p. Miroslavem Václavíkem, res.CACe p. Karlem Hořákem, a v dětském věku titul nejkrásnější dorostenec klubové výstavy KRaAOP Ing. Řehánkem. V dospěláckém věku jsme dosáhli několika vítězství v klubových pracovních soutěží Super povaha. Vítězství v těchto soutěžích dosahují také její potomci Colchis, Cetibay a Cnori, Cageri dokonce na celostátní úrovni. Nyní, v 8,5 letech, se Ťapinka těší pevnému zdraví a vitalitě.

 7/2012

Dopis o Ťapince... pro Ťapinku

Milá Ťapinko,

Pořád to bolí a moc, máme sice plný dvůr – ale bez Tebe je tu prázdno, všude Tě vidím, slyším, na Colí volám Ťapíííí L L L…. Derou se mi pořád slzy do očí, když si na Tebe vzpomenu, nebo když se mě na Tebe někdo zeptá. Vím, že není konec světa a po čase, budu schopná na to, co se s Tebou stalo, myslet s nadhledem. Budu schopná připustit, že asi to tak všechno mělo být, a svůj odchod do nebe jsi naplánovala tak jak jsi sama chtěla – a my už se nikdy nedozvíme, proč jsi se rozhodla od nás odejít, a proč jsi nechtěla, aby byl čas na to, abychom Ti ten odchod překazili.

Seběhlo se to tááák rychle L! V pátek ráno, když jsem odcházela do práce, hlavou jsi se mi otřela o dlaně, mrkla jsi mi do očí, dostala jsi pohlazení, stejně jako Chita, Colí a Boníček….

Ještě před tím jsem odklidila hrstičku zvratků, která sice neměla nálepku „Ťapinčina“, ale protože nad ránem jsi chtěla doma vypít kýbl vody – a kdybychom Tě neokřikli, snad bys ho i celý vypila - dalo se předpokládat, že jsi se přepila a pak část večeře vyvrhla právě Ty.

Do práce jsem odcházela s pocitem, že je vše v pořádku, bez obav či podezření, že se s kterýmkoliv našim hafanem něco děje.

Ten den bylo venku vedro, skoro tropické … a tak když jsem odpoledne dorazila domů, nepřekvapilo mě, že ležíš v garáži, na betonu … zasunutá téměř pod autem. Když jsem Tě však pozdravila, a čekala opětování… nedělo se vůbec nic L. Nepřiběhla jsi ke mně, nezvedla a dokonce ani neotočila hlavu, nezamávala ocasem … byla jsi jako bys tam vůbec nebyla… napadlo mě, že snad tvrdě spíš?. Přišla jsem blíž, znovu na Tebe zavolala, pohladila Tě … a Ty stále nic L. Došlo mi, že něco není v pořádku a začala jsem Tě hladit po celém těle, povytáhla jsem Tě z pod auta a přitom si všimla, že je pod Tebou kaluž hnisu…. Okamžitě mi blesklo hlavou, že to je pyometra - hnisavý zánět dělohy!!!! Před 14 dny jsi hárala, teď z Tebe teče sajrajt, jsi apatická, je zle!!!!!

Začala jsem v duchu panikařit, ale současně jsem věděla, že před Tebou musím zachovat klid a hlavně zařídit Ti pomoc! Do auta jsme Tě nakládali v plachtě, apatickou, bez života, neměla jsi sílu si ani sednout, natož se postavit na nohy … cestou už Ti vypadával bezvládně jazyk z tlamky, cesta byla nekonečná!!! Na veterině o diagnoze nebylo pochyb L. Sono a krevní testy definitivně všechno potvrdily – Tvůj jedenáctiletý organismus byl až na nepatrně a spíš symbolicky zvýšené hodnoty jater a ledvin zdráv … a jediným, za to však život ohrožujícím problémem byla sepse v důsledku pokročilého a rozvinutého, hisavého zánětu dělohy L L L. Bez operace nulová šance na přežití, s operací tak 50/50 … přičemž bylo nutné organismus stabilizovat – dostala jsi v kapačce všechno co dávalo naději, že se Ti uleví a Tvé tělo na ranní zákrok připraví.

Za obrovský úspěch jsme považovali to, že jsi ještě na veterině během kapačky zvedla hlavu a očima nás sledovala … a co víc, doma se i postavila nohy a vyčůrala. Hnis z Tebe odtékal téměř nepřetržitě, ve velkém množství!!!! Evidentně se Ti k naší velké radosti ulevilo!!!

Bylo to bohužel naposledy, co jsi nám ten páteční večer vykouzlila úsměv na rtu … pak už jsi nevstala, a odmítla i pít … celou noc jsme Ti po kapkách do tlamky stříkali vodu s elektrolytem, abychom Ti alespoň zvlažili pysky.

V sobotu ráno, jsi začala zvracet … a to co z Tebe šlo, co do množství a obsahu… nám téměř s jistotou dávalo na vědomí, že je konec …L L L. Že jsi už jednou nohou v nebi, a že jsi naděje na návrat do života v noci definitivně vzdala L L L. Se slzami v očích a krutou bolestí v srdci, jsme Ti dopřáli milosrdný odchod z tohoto světa L L L.

Zůstali jsme sami, bez Tebe, naší Ťapinky, a bez Tvé odpovědi na otázku PROČ jen jsi nám nedala na vědomí, že se s Tebou něco děje, resp. proč dala vědět až tak pozdě… Jako by jsi se rozhodla, že nám do poslední chvíle nebudeš kazit radost z toho, že jsi byla celý život zdravá (jen v mládí a letos v zimě jsi prodělala zánět v uchu - ale to se za nemoc snad ani počítat nedá), že jsme s Tebou zažívali spoustu srandy (naposledy třeba když jsi chtěla z chodby do kuchyně a packou místo po klice jsi hrábla po klíči a v té kuchyni jsi nás zamkla…. nebo když jsi v obýváku spala tak tvrdě a hlasitě, že jsme my v ložnici ani spát nemohli …), zkrátka jako by jsi nám nechtěla přidělávat starosti s tím, že se trápíš a reste v Tobě bebí L L L.

Kdyby jsi jen tušila, že o to víc se trápíme teď my tím, že jsme Ti nemohli pomoci včas … neboť pyometra je sice těžké a život ohrožující onemocnění, zejména starších fen, ale při včasné diagnostice a adekvátní terapii je cca ze 70 % úspěšně léčitelné.

Kdyby jsi jen tušila, jak přemýšlíme o tom, co jsme přehlédli … jestli byly nějaké signály co jsi nám vysílala a my je neviděli … přesto, že jsi s námi od zimy sdílela odpoledne a v noci dům … ne chodbu, ale obývák, gauč … měli jsme Tě posledního půl roku cca 18 hodin denně na očích … jen pár hodin denně jsi byla venku s Colí, nebo s Chitou, relativně bez dozoru …

Měli jsem za to, že o pyometře víme téměř vše … bylo to jen pár týdnů co toto onemocnění prodělala a - ťuk ťuk uzdravila se - Tvoje sestřička Beruška (Birjusa).

Paradoxně v době, kdy jsme byli s paničkou Berušky v kontaktu, abychom spolu s nimi sdíleli průběh, boj a výhru nad nemocí, a současně studovali co všechno ta nemoc obnáší - tj. příznaky, projevy a léčbu, neměli jsem nejmenší tušení, že časovaná bomba už tiká i v Tobě L L L. V době, kdy jsme měli obrovskou radost z toho, že Beruška nad pyometrou zvítězila, a dobrý pocit z toho, že díky Berušce jsme o pyometře poučení, znalí věci, schopní příznaky této nemoci poznat… už jsi i Ty, tajně a skrytě s toto nemocí bojovala… aniž bychom my, Tvojí páníčci, poznali na Tvém chování cokoliv neobvyklého L L L.

Ťapinko odpusť nám, jestli jsme neměli oči dokořán i přesto, že jsme o tom hluboce přesvědčeni.

Děkujeme, že jsi si nás vybrala a provázela jsi nás našimi životy.

Byla jsi věrná a námi milovaná. Ťapinko, odpočívej v pokoji.

Ťapinko, jsme stále s Tebou, a Ty jsi stále s námi.

* 15. 10. 1999

+ 15. 5. 2009

Čím víc jsme kavkazsky doma i na výstavách jako celek poznávali, tím víc jsme byli (a stále jsme J) nadšeni jeho povahou a krásou. Zjistili jsme, že jeden kavkazák na dvoře je pro nás málo. Dospěli jsme k dalšímu zásadnímu rozhodnutí - Atíkovi (Atík - více o něm v sekci "Naši psi" – Attila od Královny Támar) pořídíme kamarádku.

A tak na vánoce 1999 jsme pod stromečkem našli Binďu. Narodila se na slovensko – maďarských hranicích, její otec byl maďar a hned od začátku bylo jasně vidět, že v ní koluje divoká krev! Atík to s ní neměl jednoduché …. Co ta se mu navyváděla - nejoblíbenější zábavu našla ve vytahování jeho uší a pysků co nejdál od jeho hlavy, zrovna tak dopadaly chlupy z jeho ocasu. No, opět jsme smekali před Atíkovou trpělivostí a tolerantností, které se nám přestávalo dostávat při snaze naučit tu malou divokou potvoru základní povely, žádoucí pro pohodové soužití s námi a nutné pro účast na výstavách.

Binďa nám rychle, jako každý kavkazák, vyrostla v mohutnou krasavici, ale Atíkovi pokoj nikdy nedala! Jediný rozdíl byl časem v tom, že Atík už nebyl tím, co se nechával okousávat dobrovolně, ale tím, co se stával aktivním účastníkem jejich vzájemných soubojů. Zejména při těch, co se Binďu snažíval u plotu při hlídání umlčet a odehnat, protože zastával názor, že kde je nebezpečí, tam ženská ženská! To se naší Bintilce samozřejmě nelíbilo, a poslechnout staršího a stáhnout se do bezpečí vytrvale odmítala. Výsledkem byly několikrát natrhnuté uši a Atíkova krev L! Binďa uši neměla, Atík ji tak neměl za co chytit a způsobená zranění ji nemohl oplácet …. Naši psi byli zkrátka dvojka k pohledání!

 Vrhy:

A z Darganova dvora (více v sekci "Štěňata" – vrh A) – 27.10.2002

B z Darganova dvora (více v sekci "Štěňata" – vrh B) – 21.2.2004

V květnu 2009 nám bohužel Bintilka odešla a nám nezbylo nic jiného, než se s ní rozloučit!

Rozloučení ….

Naše milá Biňuško!

Hrozně to bolí, ale nezbývá nám, než se s Tebou důstojně rozloučit... Opustila jsi nás, nechala jsi nás tu truchlící... Poslední sbohem jsme si dali, slzy bolesti jsme neskrývali, a nikdy na tebe nezapomeneme!!!

Nedá se zapomenout na téměř deset krásných let s tebou, vyrostly s tebou naše děti, bylo toho moc co jsi je naučila. Byla jsi milým společníkem, byla jsi naším hlídačem, byla jsi partnerkou našemu Atíkovi. Stala jsi se zakladatelkou naší chovatelské stanice, dala jsi život Arbatovi, Bašence, Byrranze, Belušce, Berezině, Birjuse, Benderce, Bazarce, Borisovi, Brestovi a Buráčkovi. Spolu s Byrrangou jsi na dvoře odchovala i své vnučky a vnoučky, Cem z tebe dokonce udělal již několikanásobnou prabábu.

Zkrátka žiješ s námi dál... Nevidíme tě, neslyšíme tvůj hluboký hrdelní hlas, ale cítíme tě všude kolem nás.

Vzpomínáme, jak jsme si jednou z Komárna na Vánoce přivezli domů chlupaté drzé a nesmírně uječené štěnisko. Provřískalo celou cestu domů, a doma se upnulo na Atíka. Zejména jeho pysky, uši, ocas – nebylo lepší hračky pro naši mrňavou Biňušku! Rostla z Tebe krásná holka, bylo komické pozorovat jak jsi na Atíkovi závislá, jak jsi pokorně přijala roli jeho žačky. Akorát u plotu jsi s ním hezky zametala, nechtěla ses nechat zahnat do bezpečí když měl Atík pocit, že mu při hlídání zavazíš. Joj, to bylo natržených uší, ještě že Ty jsi žádné neměla a tak Ti to Atík nemohl vracet! Taky v době hárání jsi dávala Atíkovi na frak, z Tebe, poslušné dámy se stávala hrdá provokující dáma - domina, a z Atíka žadonivý ťunťa co byl za čuchnutí ke Tvé zadnici ochotný snášet Tvé šikanující a ponižující výpady.

Když nám Atík odešel (bože proč tak neúprosně letí jen ten čas a bolest pořád zůstává???), převzala jsi nadvládu nad Darganovým dvorem. Ach jo, Bintilko naše, kdo teď bude chodit Ťapce vysvětlovat, že psí návštěvy u nás se nestraší? Nebo jsi snad stihla Ťapinku a Colinku a Bonbóna poučit o tom, jak se mají chovat až tu nebudeš? Vždyť jsi odešla tak rychle...

Už jsi zase vedle Atíka, spíš věčným spánkem a Atík je opět tvým učitelem a vychovatelem. S Darganem teď možná lamentujete nad tím, jak to tady dole vedem, když odcházíte bez nás. Věřte, není pro nás nic horšího než vědomí, že nemůžete zůstat s námi navždy!!!!!!

Milá Biňuško, DĚKUJEME ti za všechny hezké chvíle, které jsme s tebou mohli prožít, za všecku tu legraci a potěšení, které jsi nám dopřávala. Odpusť nám vše, čím jsme ti činili příkoří. Milovali jsme tě, a víme, že i ty nás.

(domácky Colí, Colinka, Colíšek)

* 23.3.2007

matka: Byrranga z Darganova dvora

otec:    CH. Balagur iz Sokolinogo gnezda

sourozenci: více v sekci Štěňata – Vrh C

Colinka se v Darganově dvoře narodila v rámci početného, 15-ti hlavého vrhu. Její porodní váha tomu odpovídala – pouhých 440g. Ještě v 8 týdnech věku byla ze všech 11-ti přeživších sourozenců nejmenší. Snad možná proto, spolu s její potřebou hudrovat už od malinka na potenciální zájemce o štěňátka, ji dlouho nikdo nechtěl. A tak se stalo, že nám zůstala doma. Když pak povyrostla, a zájemci o ni se později objevili, už jsme ji nedali! Dokonale zapadla do smečky, zavrtala se nám do srdíček a už to zkrátka nešlo. Dnes, ve svých 5,5 letech má Colíšek 75 cm v kohoutku a 73 kg – a málokdo nám věří, že jako malá byla opravdu hodně malá! Colinka byla na výstavách hodnocena známkou výborná, vítězství dosáhla v soutěži Super povaha I.stupně na klubových setkáních v Přerově (3/2008 a 2/2009), na historicky prvních celostátních pracovních soutěžích v roce 2007 ve Zbraslavi získala v tomto stupni 3. místo. Colinka je silná, kontaktní, milá – přitom ale při hlídání spolehlivá – holčička. Přesto jsme se rozhodli ji v chovu nevyužít.

7/2012

(domácky Bonďa, Boníček, Bobeš, Bobíšek)

kříženec, váha cca 10 kg, * ? / 2007

O Bonbonovi …

Začátkem roku 2008 jsme podlehli  přání třináctileté dcery, a rozhodli se rozšířit naši smečku o další přírůstek. Rozhodování to nebylo jednoduché, protože rozum hlásil dalším psům do rodiny přísné „stop“, neboť i naše časové možnosti jsou omezené a každý člen rodiny (i ten psí) vyžaduje a zaslouží si své. A nešlo vůbec o to, že další psisko v rodině bude mít taky hlad. Jistě mi rozumí všichni ti, kteří své psy mají jako své životní parťáky se kterými sdílí radost, ale i jejich bolest, poskytují jim prostor pro jejich psí úlety atd., zkrátka se svými psi opravdu „žijí“.

Tak tedy rozum tentokrát prohrál a vyhrála dcera. Vlastně jsme dceři, která toužila po „svém“ parťákovi, se kterým bude moct sama na procházku (věřili byste, že jako rodiče jsme z jejího pohledu „zbytečně přehnaně zodpovědní“, když kavkaze jí na procházku prostě nesvěříme?! …věřte, je to tak!) docela rozuměli. Tři psi, či čtyři… no jasně, vždyť už je to skoro jedno, navíc „tento“ měl s námi sdílet nejen domácnost, ale předpokládalo se, že i gauč, postel… Bylo jedno zda to bude rasa či nerasa… Jedinou podmínkou bylo, že se psisko musí přirozeně začlenit do stávající smečky, neboť časovaná bomba ve formě případných hrozících rvaček a zachraňování domácího mazla byla pro nás naprosto nepřípustná. Bylo tedy vhodné ohlížet se spíš po mladém psovi, jehož velikost nebude převyšovat fyzické možnosti dcery!

A tak jsme na webových stránkách trnavského útulku objevili Bonbona. Měl jen jméno a nejistý původ, a taky starostlivou paní Dr. Y. Neumannovou, která nad slovenskými útulky drží ochranou ruku. Nejprve nám Bonbonka nechtěla ani dát, jelikož jsem ve svém mejlíku popravdě vylíčila naši stávající kavkazskou smečku… Vlastně jsme se jí tenkrát nemohli ani divit, protože nevěděla nic o nás, ani stylu našeho života se psy. Nakonec však svolila (a snad ani dnes nelituje – zde je něco z mejlíků, které do útulku zasíláme) a tak se k nám v dubnu 2008 Bonbon přestěhoval.

Byl malý a vděčný za všechno, co naši psi považovali za samozřejmost. Každé pohlazení, podrbání, každá granule a piškot, to vše pro něj bylo vrcholem blaha. Od prvního dne si získal nás a my jsme jej začali seznamovat s „domácí“ smečkou. Představovali jsme mu hezky jednu psinu po druhé. Od začátku jsme byli přesvědčeni, že naše kavkazí holky mají a budou mít rády všechno to, co máme rádi my, a přesně tak to je a snad i vždycky bude. Vědí totiž, že nemají důvod žárlit, že Bonbonek je neokrádá o nic co dosud bylo jen jejich.

Žádný zmatek ve smečce se nekonal, zato naše okolí jsme ale zblbli dokonale! Jakmile se malý drobný Bonbonek začal objevovat mezi kavkazandama na zahradě, často jsme slýchali dotazy typu „jak to že se Vám letos narodilo jen jedno štěně, když jindy jich míváte plnou zahradu???“ A když jsme vše vysvětlili (s údivem nad tím, jak si někdo může splést štěně kavkazana s pravým nefalšovaným voříškem?), tak následovaly vyděšené dotazy, či přímo rady na téma „dejte si na něj bacha, ať Vám ho ty vaše bestie nesežerou!“

Světe div se, nesežraly… Chrání ho a hlídají jako součást svého teritoria a dokonce jsou takové gentlemanky, že si od něj nechají líbit naprosto vše, včetně Bonbonových krádeží masa, které visí při večeři z jejich tlam.

Ale aby bylo jasno, z Bonbonka se nestal rozmazlený pejsa, který si může dovolit ke všem co si zamane. Poctivě chodí s dcerou na cvičák a věnuje se všemu co se s pejsky dá podnikat - poslušnost, agility, stopy, tanečky - na všechno je moc šikovný a všechno dělá s obrovským nadšením! A vůbec, je to pes, který vše přijímá s nadšením, s radostí, je nesmírně kontaktní, poslušný, snad pořád ještě i za vše neuvěřitelně vděčný. Je to prostě člen rodiny, který mezi nás všechny dokonale zapadl, a naše bránice nenechává chvíli v klidu. Je to prostě fakt takový náš sladký BONBÓN !!!! V červenci 2010 nám přišel od jedné neznámé slečny ze Slovenska velmi milý mejlík, a my se o našem zlatíčku dozvěděli, jak a proč se do Trnavského útulku dostal.

* 4.2.2012

matka: TSKARO TAINAYA MECHTA

otec: ATLANT IZ STOLITSI SIBIRI

sourozenci: feny - CHUNGA CHANGA,  psi - CHECHEN, CHELENDŽER, CHODR 

Tskaro Chunga Changa

Tskaro Chechen

Tskaro Chelendžer

Tskaro Chodr

CHITA jako miminko ještě v Rusku (foto chovatelka Viktoria Tasina)

♂

* 8. 11. 1998

+ 14. 8. 2004

Attila od Královny Támar – Atík – se k nám v únoru 1999 přistěhoval jako nástupce našeho prvního, zesnulého kavkazáka Dargana (více o něm v sekci "Naši psi" – Dargan Kamenná stráž).

Nebyl už sice žádné mimino - měl 4 měsíce a byl ho už pěkný kousek, ale brzy nás vzal za své a brzy si zvykl na nové prostředí. Ale hlavně - zaplnil prázdnotu, která u nás po odchodu Dargana panovala, a my všichni jsme opět pookřáli.

Také Atík velmi brzy začal plnit naše kamarádské, hlídací i výstavní očekávání a naděje, a to rovnou na jedničku s hvězdičkou J. Neočekával žádné příkazy, povely, úplatky a odměny při plnění svých povinností a nedával nám najevo že jednička je tady on J. S vděkem a radostí přijímal naše pochvaly a pohlazení, projevenou lásku a radost k němu nám soustavně ve znásobeném množství vracel. Nikdy nebojoval o své postavení, nikdy se nesnažil zahradničit,  vždycky se choval přesně tak jak se od něj očekávalo – měl jakýsi šestý smysl, tušil co se po něm chce a přesně podle toho se choval!!!! Na výstavách se tak choval"velmi slušně," doma při hlídání adekvátně situaci. Nikdy při hlídání zbytečně neštěkal a k plotu chodil udělat dojem opravdu jen tehdy, když měl pocit, že by to bylo vhodné - a odhad měl opravdu jedinečný J!

Vrhy:

 A z Darganova dvora (více v sekci "Štěňata" – vrh A) – 27.10.2002

 B Carmen Horrendum - 28.3.2003 – matka vrhu Alsafar Gratis Andy   (psi – Badhar, feny -Badhara, Barleta, Baia, Brosica)

Atík nás opustil ve svých nedožitých šesti letech, velmi nečekaně, velmi rychle L!

 Rozloučení ...
 

Náš milý Atíšku!

Dnes ti už náš pozdrav a pohlazení, k naší velké lítosti, zasíláme až do psího nebe. Na tamní cestičku tě vypravila sama matka příroda, když na tebe uvalila břímě těžké a zákeřné, navíc ještě nevyléčitelné nemoci, která tě začala ničit teprve nedávno. V době, kdy jsme vypravovali do nového domova poslední z tvých béčkových neteří, tvou nejoblíbenější Bašenku (to je ta, co si k tobě mohla dovolit úplně všechno, říkali jsme jí „Atíkova všemohoucí“), jsme se s velkým zděšením dozvěděli, že nebude dlouho trvat a budeme se muset časem rozloučit i s tebou, s tebou však bohužel navždy. Na tvém údělu se nepodepsali ani tví rodiče, ani nikdo z tvého nejbližšího okolí. O to bolestivěji jsme prožívali tvé náhlé a nepředvídatelné trápení, které jsi si nezasloužil a které snad k tobě příroda seslala jen hloupým a nenapravitelným omylem.  

Se svým osudem jsi bojoval velmi statečně, relativně dlouho jsi nikomu nezasvěcenému nedovolil odhalit svůj handicap, „domácí povinnosti“ pro tebe byly přednější. Skoro dva měsíce jsi snášel nepříjemné vpichy injekcí a baštil kvanta nechutných pilulek. Věděl jsi, že pokud se nepřestaneš nimrat v potravě (pamatuješ?, byl jsi labužník!), nebude mít tvé tělo sílu bojovat. A ty jsi se nimrat přestal a naopak jsi začal baštit jako o závod. S chutí, s radostí sobě vlastní jsi chodil vyžírat i misky Biňušky a Ťapušky. Šťastní jsme tě pozorovali, jak neztrácíš chuť do života a jak spolu s námi neházíš flintu do žita (tak jako lékaři, kteří tvé nemoci asi rozuměli víc než my).  

Dlouho jsme nechtěli vidět jak tě tvé projevy radosti vůči nám vysilují a ničí. Nechtěli jsme si připustit, že tvé polehávání není způsobeno horkým letním počasím a že mizí i tvá radost z milovaných procházek. Nechtěli jsme si uvědomit, že ty nám svou pacinku budeš podávat i ze svých nejposlednějších sil, stejně jako nepřestaneš vrtět ocáskem při každém pohledu na nás. Chtěli jsme věřit (a věřili jsme!!!) tomu, že se vše v lepší obrátí a ty svůj boj navzdory všem negativním prognózám vyhraješ!  

Brzy se ale tvé trápení nedalo přehlédnout a my byli nuceni připustit si, že svou bitvu začínáš prohrávat. Když tě tvé tělíčko přestávalo poslouchat úplně, když jsme viděli jak se přemáháš abys ušel pár kroků, když se ti začalo těžce dýchat i za chladnějších nocí, a když tvůj znavený pohled očí bez plamínků začal vysílat jen smutek …bylo načase přestat přemýšlet o tom, zda si zasloužíš prožívat své utrpení do úplného konce (byť s těmi, co tě měli moc rádi a co se tě nechtěli nikdy vzdát), nebo zda si zasloužíš důstojných odchod tam, kde opět budeš Atík, PAN PES - ATTILA OD KRÁLOVNY TÁMAR, junioršampion a šampion český (vzpomínáš?, byl jsi prvním v historii ČR kdo oba tyto tituly získal a my se chlubili tvým peřím).  

Když jsi usínal, snad tě nic nebolelo. Chvíli jsi na nás koukal, vzájemnými pohledy jsme si sdělili jak moc se máme rádi a jak moc nás mrzí, že se vše právě stává minulostí…. Pak jsi pomalu zavřel oči, a usnul jsi navždy … Hlavou nám běžel krásný film o tom, jak jsme si tě jako čtyřměsíční štěňátko přivezli domů nedlouho poté, co nás navždy opustil tvůj předchůdce Dargan. Hned jsi mezi nás zapadl a začal jsi těšit naše srdíčka. Nikdy jsi nás nezklamal a vždycky jsi brzy pochopil co se od tebe žádá. Přesně jsi uměl odhadnout každou situaci a nebylo potřeba tě o něčem přesvědčovat.  

Svůj poslední, věčný pelíšek máš na zahradě. Tam, kde jsi se s oblibou proháněl se smečkou a tam, kde jsi celému okolí sděloval, že vládneš nekompromisně, ale spravedlivě! Budeš s námi pořád. Jen už si tě nebudeme moci pohladit, neštěkneš po žádném šupákovi, nevyprášíš kožich své Biňušce a Ťapce, které tě do poslední chvíle musely poslouchat a respektovat. Jsi pořád NÁŠ ATÍK, Atíček, Atíšek …pro nás nejkrásnější ze všech krásných, nejvěrnější ze všech věrných, nejhodnější, nejskvělejší, prostě NEZAPOMENUTELNÝ!  

Za ten svůj krátký psí život jsi nám stihl dát tolik radosti a potěšení, kolik si my lidé někdy nestačíme darovat za celý život lidský.  

Děkujeme ti za vše co jsme s tebou mohli prožít a odpusť nám vše, čím jsme ti nevědomky mohli ublížit. Přejeme ti posmrtný život na výsluní a budeš-li mít ještě někdy cestu mezi živé, zroď se opět v Darganově dvoře!

PS: a Dargana pozdravuj, třeba si na nás taky ještě vzpomene!

* 31.5.1997

+ 12/1998

Dargan byl náš první kavkazák. Úžasný pes, okamžitě po příjezdu do našeho, a jeho nového domova, si získal naše srdce a vzbudil pozornost celého okolí. A když ve svých pěti měsících málem pokousal přicházející návštěvu, která se rozhodla vejít do zahrady bez našeho vyzvání (nevěřila že by se ten sladký medvídek za brankou vzmohl na víc než na zavrtění ocasem a radost ze zamýšleného pohlazení), vydobyl si okamžitě i respekt všech kolemjdoucích. I těch, kteří si ještě minulou podzimní sezónu mysleli, že ovoce v naší zahradě je socialistické, tedy ničí, nebo všech.

Když Dargan dosáhl věku "mladých", přihlásili jsme se na pár výstav, a byli zvědaví, jak se nám povede. Popravdě, nebylo vždycky posvícení, ale když jsme na poslední výstavě v sezóně dostali náš první CAJC, začali jsme žít s pocitem, že jsme si vybrali nejen bezvadného a spolehlivého hlídače a kamaráda, ale i budoucího šampiona J.

Bohužel, o Dargana jsme přišli L. Stalo se to před vánocemi roku 1998 a zasáhlo to celou naši rodinu. Dargan byl jejím členem a přijmout ten fakt, že už si nikdy nepřijde pro pohlazení a pamlsek, nikdy nebude likvidovat okrasné keře a nikdy nevyhrabe další díru v okrasném trávníku, bylo velice těžké.

Vzpomínali jsme na jeho psí kusy, na jeho krásnou psí duši. Na to, jaký byl machr, když se například procpal pootevřenou brankou, kterou právě přicházející babička již nedokázala tak rychle zavřít aby nevyběhl! Tehdy se vyřítil na kolem plotu jdoucího klučinu, který v minulosti soustavně Dargana přes plot dráždil bouchacími kuličkami a klackem. Tenkrát babička s hrůzou v očích sledovala, jak se Dargan řítí na v té chvíli bezbranné dítě a nevěřila vlastním očím, když svou nadřazenost nad "nedospělcem" vyjádřil po jeho dostižení POUZE označkováním - zkrátka krčící se dítě dlouze počůral a hrdě odkráčel zpět k brance vedoucí na jeho pozemek.

No nebyl skvělý? A o takového velikána jsme přišli. Byli jsme si jisti, že žádný jiný pes už nikdy nebude takový jako NÁŠ DARGAN! V tu chvíli jsme žádného dalšího již nechtěli, měli bychom pocit zrady vůči němu, pořídit si dalšího psa - to bychom mu přece nemohli udělat!

Byly vánoce, smutek však přetrvával i po nich. Jak už to ale bývá, časem jsme změnili názor a rozhodli se na dvůr přivést Darganova nástupce. Byl únor 1999 a přistěhoval se k nám Atík (více o něm v sekci "Naši psi" – Attila od Královny Támar).